Příběhy klientek OS Villy Vallily

Jana, 32 let:

Proč bych měla každý den vůbec vstávat z postele? Nemám cíle ani tajná přání do budoucna. Moje nechuť možná někoho překvapí. Ale svým způsobem se mi nemůžete divit.

Nefunkční rodina s otcem alkoholikem, časté vyhrocené situace jsou jako nočního můra. Odchodila jsem zvláštní školu, určitou dobu navštěvovala křesťanské centrum a chvíli pracovala jako uklízečka.
Ve 23 letech se mi narodila holčička ve Fondu ohrožených dětí, kam jsem se dostala poté, co mě matka zmlátila. Přítel se na nás pro jistotu vykašlal už ve třetím měsíci těhotenství.

Z Fondu jsem putovala do Domova pro matky s dětmi. Podle mě jsem se o Klárku snažila postarat, jak nejlépe jsem dovedla, přesto mi byla v jejích 15 měsících odebrána a umístěna do kojeneckého ústavu, pak na mou žádost do křesťanské pěstounské péče. Nikdy bych ji ani mého kluka Filipa, který se narodil nedlouho za Klárkou a byl mi odebrán hned po porodu, nedala k adopci. Jsou to přece pořád moje děti!

A pak jen další štace; pár měsíců ve Ville, následně Terezín – fungující také na principu chráněného bydlení. Tady se mi dařilo aspoň nějaký čas žít ten „obyčejný" život – práce, samostatné bydlení...

Jenže oni pořád nechtěli vidět věci z mého pohledu. Takže potom následoval ústav sociální péče. Prý jsem nehrála podle pravidel, za což jsem vyfasovala hrst léků na utlumení a oblbováky v podobě injekce. A hned jsem byla jak beránek. Naštěstí jsem se náhodou znovu dostala do Villy, dala se do kupy a teď se tak trochu pokouším znovu začít věřit, že ten svůj smysl tady mám a mohl by začít třeba těmi Doksíky.