Příběhy klientek OS Villy Vallily

Terezka, 22 let: „Světu tak docela nerozumím"

Mám sice svojí rodinu, ale není tak úplně moje – vídám se s nimi maximálně jednou ročně a zrovna láskyplné setkání to není, samé hádky a neshody. Příběh podobný jiným: máma si našla nového chlapa, s nímž má mé dva mladší bráchy, vlastnímu tátovi jsem byla a jsem jedno. A tak jsem jednoduše musela do děcáku, taky i proto, že péče o mě byla náročnější.

Narodila jsem se s rozštěpem horního měkkého patra a srdeční vadou a podstoupila dvě náročné operace. Následky rozštěpu jsou znatelné dodnes, mimo jiné zanedbanou pooperační rehabilitací. Do teď hůře vyslovuju, možná je mi špatně rozumět, ale kdo opravdu chce, ten mi porozumí. Protože i přes svůj handicap velmi ráda poznávám nové lidi a dokážu s nimi propovídat celou noc.

Rozhodně jsem se měla v děcáku líp než doma, tam jsem naštěstí jezdila jen jednou za rok – „půjčovali" si mě na letní prázdniny.

Nevlastní otec se nechoval moc otcovsky, který opravdový táta zneužívá svoji holčičku?

V 18 letech jsem musela dětský domov opustit... a co dál? Sama neobstojím, a ne zcela vlastní vinnou. Z malého vývojového opoždění se kvůli nedostatečné pozornosti a potřebné péče vyvinula lehká mentální retardace, což znamená, že světu tak docela nerozumím. Vztahy, hospodaření s penězi, hledání práce... S rodinnou pomocí jsem počítat nemohla. Tetám z dosavadního domova se podařilo najít pro mě azylový dům (Dům na půli cesty), kde jsem se pokoušela dva roky, za pomoci sociálních pracovnic, postavit na vlastní nohy. Nic moc jednoduchého, natož když vám chybí podpora nejbližších.

Teď jsem ve Ville Vallile, pořád se učím něčemu novému, protože na mých snech se nic nezměnilo: žít běžným životem, třeba i v budoucnu bydlet se svým přítelem, mít stálou práci, která by mě bavila a uživila.