Peníze

Je mi nějak trapně

Mám-li být upřímný, je mi černé obyvatelstvo jižní části Afriky velice sympatické především v jednom ohledu. Ve své přátelskosti. Jakkoliv by se to nemuselo kdekomu z našinců zdát, jsou tam lidé černé (totiž vlastně spíše hnědé) barvy pleti i k nám, bílým, vesměs velice milí, a my cizinci jsme pro ně i vcelku zajímaví.

černoška u pc

Nejednou jsou sice tito lidé, zejména ti, se kterými se setkáte na jejich pracovišti, poněkud odměření, to však spíše pouze proto, že nevědí, co od vás mohou očekávat. A nebudou zbytečně dělat potíže, jež by je možná mohly stát i místo, o jaké tam velice často bývá nouze. Ovšem jakmile projevíte těmto vstřícnost, jsou to ti nejmilejší lidé na světě.

A jsou-li těmi tamními černochy ti, kdo s vámi nemají co do činění pracovně, jsou tito ‚přilnaví‘ klidně i od samotného počátku.

Což je nádherný pocit. Do chvíle, než se s nimi spřátelíte nebo spíše navážete vztah přátelství připomínající. Protože v tu chvíli jsou sice vlastně stejně milí, jenže se tu objeví i jistý stín.

Ano. Jsou nejednou i zoufale chudí, ba jsou z našeho úhlu pohledu i v docela katastrofální situaci, a z toho vyplyne to, co často následuje.

„Víš, příteli, jsem chudý(á). Nemám na oblečení, nemám na jídlo, moje děti by potřebovaly, schází mi…“ Prostě dříve nebo později začnou loudit. Protože jsme pro ně boháči. Je to vlastně pravda, umocněná navíc v jejích myslích tím, že nikdy neviděli našeho chudáka. Že potkávají jenom ty, kdo mají desetitisíce na letenky a pobyt a kdo se tedy nemusí zase až tolik omezovat.

A tak tito ‚přátelé‘ začnou dříve nebo později žadonit. Zkusí to třeba i s pouhou maličkostí, s pár drobnými, cigaretou, něčím k snědku. A když jim vyhovíte, nepřestanou. Loudí a žadoní dál. Protože m jsme přece ti bohatí, a co nám to udělá, když jim pomůžeme, že? Jim, našim přátelům.

Z drobných se tak postupně stávají menší a nakonec i větší bankovky, požadavky rostou víc a víc.

Přišel jsem už o několik podobných přátel. Lidí, kteří se postupně stali obtížnými. Protože chudý muž žadoní, aniž by cokoliv nabízel, a žadoní-li žena, nabídne vesměs pro našince nepřijatelnou protislužbu jménem sex. V končinách, kde je záhodno odmítnout vzhledem k rozšíření HIV.
veselý rozhovor

A jak je mi v takových chvílích trapně!

Když si uvědomím jednu věc. A sice že jsme coby mladí byli za socialismu úplně stejní. Kdykoliv jsme narazili na někoho z bohatého západu, hned jsme loudili. O cigarety, o veksl, o jejich peníze. Měli jsme za to, že oni, boháči, mají přímo jakousi ‚morální povinnost‘ nás chudáky podpořit.

A je mi o to trapněji, že vím, že jsme byli takto ‚obtížný hmyz‘, i když jsme pro to neměli ani zdaleka tak pádné důvody jako dnes ti černoši. Kteří leckdy skutečně mají hlad. Kdežto my tenkrát ani náhodou.

4.3
13